Balada o utopené dívce

Jít hvězdnou nocí, snad i tmou se nechat vést
jen tvé světlo rozzáří oči mé na mnohé z cest.
Chtěla bych být paní tvou, chtěla bych bdít když usínáš,
když se ztrácíš znovu nacházet stopy, které neskrýváš.
Chtěla bych být paní tvou, chtěla bych hlídat kroky tvé,
chci se vznášet s tebou oblohou, spolu snášet dobré, zlé.
Jenom můj otec mi brání s tebou, lásko, odejít.
Nesmím nikdy svojí dlaní ruku tvoji pevně vzít.
Táta říkal, že se jednou nevrátíš, slaný vítr nad mořem překřičí mé volání.
Žádný z vás dřív nepozná klid, než na dně mořském bude spát,
bílé vlny k sobě přivábí, každého snad tisíckrát.
Každý z vás má v přístavech svých na každém rohu ženských pár,
lodní můstek vede k neštěstí, z lásky zbyde pouhý cár.
Tak proč měl by dávat v sázku moje štěstí a můj klid, 
nevěří, že jen s tebou chci třeba celým světem jít.
Vím, marně čekám, nedokážeš opustit všechna moře, všechny přístavy, jenom s lodí umíš žít.
Nezbývá víc, než okamžik tvý, okamžik s krátkým kliknutím.
Slyším zvony – v dálce cinkají, cítím chladné objetí.
Nechci dát víc, než co jsi mi dal?
Nechci dál žít ve vzpomínkách, jenom noční vítr pohladí moje tělo ve vlnách.