O velkém hladu

Tenkrát v pátek, to byl strašnej den – každej vám to u nás poví.
Přišel starej Márty vod polí – vypadal jak uschlý křoví:
„Řeku spálil mráz – bude špatnej čas, zelí kyselý jak šťovík.
Jenom brambor pár jsem tam vykopal – to sám ďábel na nás navlík.“

Vytáh´ káru svojí dřevěnou, naložil pár drobnejch krámů.
Že prej nemá vůbec náladu tady chroustat suchou slámu.
Čeká v přístavu velká pevná loď, odveze nás od tý bídy.
Celej oceán přejede náš prám, hladem chcípli bychom tady.

Hned se přidal k němu každej z nás, doma zůstat nikdo nechtěl.
Vzali jsme si jídla zásoby, každej svojí troškou přispěl.
Potom k pobřeží Márty zamířil, cestu znal, ta není dlouhá.
Na loď naskládal všechno co dům dal, čekala nás plavba pouhá.

Jen co břehům jsme se vzdálili, pravil Jimie, zvaný Štoudev, 
že má žízeň jak sám krokodýl – zbývá však jen jedna láhev.
Všechny příšerná hrůza pojala – bez Whisky je život krátký.
Tak jsme naskákali do vody – honem kraulovali zpátky.