Poslední kabriolet

1. Polykám C#nasucho a zahřívá mě As7dech, 
   říkám si: Esmi"Tak už toho jednou provždy As7nech," 
   vždyť zase C#nepřijde a budu si As7plést 
   rafičky Esmihodinek a ulice As7měst, 
   nikdy nic C#neřekne a nechce si Esčíst, 
   když poštou Esmiposílám jí za listem Aslist, 
   a kdyby viděla, tak bude se C#smát, 
   jak růže Askradený Esmistrkám za kaAs7bát. 

R: Poslední C#kabriolet, BmiohoF#hó, jsem já, a As7je mi sto let, 
   jsem křeslo s C#tíhou hosta, Bmiod jedné F#sčítám do sta,As7 
   poslední C#Juan jsem DonBmi zvon zvoní F#"don-diri-As7don" 
   a As7hvězdy nad mou Esmihlavou As7střídají levou a C#pravou. 

2. Zůstávám sám nad sebou v údivu stát, 
   z jakýchže dálek lze mít někoho rád, 
   někdo by plakal, jiný do něma pil, 
   někomu v počítači náhodou zbyl, 
   možná nás dělí jen pár směšných pater 
   a je to něco jako pravidla her, 
   vždyť každá víra staví do prázdna most, 
   a spadlých mostů - těch už bylo dost. 

R: