Poslední kabriolet

1. Polykám Hnasucho a zahřívá mě F#7dech, 
   říkám si: C#mi"Tak už toho jednou provždy F#7nech," 
   vždyť zase Hnepřijde a budu si F#7plést 
   rafičky C#mihodinek a ulice F#7měst, 
   nikdy nic Hneřekne a nechce si C#číst, 
   když poštou C#miposílám jí za listem F#list, 
   a kdyby viděla, tak bude se Hsmát, 
   jak růže F#kradený C#mistrkám za kaF#7bát. 

R: Poslední Hkabriolet, AsmiohoEhó, jsem já, a F#7je mi sto let, 
   jsem křeslo s Htíhou hosta, Asmiod jedné Esčítám do sta,F#7 
   poslední HJuan jsem DonAsmi zvon zvoní E"don-diri-F#7don" 
   a F#7hvězdy nad mou C#mihlavou F#7střídají levou a Hpravou. 

2. Zůstávám sám nad sebou v údivu stát, 
   z jakýchže dálek lze mít někoho rád, 
   někdo by plakal, jiný do něma pil, 
   někomu v počítači náhodou zbyl, 
   možná nás dělí jen pár směšných pater 
   a je to něco jako pravidla her, 
   vždyť každá víra staví do prázdna most, 
   a spadlých mostů - těch už bylo dost. 

R: