Poslední kabriolet

1. Polykám Dnasucho a zahřívá mě A7dech, 
   říkám si: Emi"Tak už toho jednou provždy A7nech," 
   vždyť zase Dnepřijde a budu si A7plést 
   rafičky Emihodinek a ulice A7měst, 
   nikdy nic Dneřekne a nechce si Ečíst, 
   když poštou Emiposílám jí za listem Alist, 
   a kdyby viděla, tak bude se Dsmát, 
   jak růže Akradený Emistrkám za kaA7bát. 

R: Poslední Dkabriolet, HmiohoGhó, jsem já, a A7je mi sto let, 
   jsem křeslo s Dtíhou hosta, Hmiod jedné Gsčítám do sta,A7 
   poslední DJuan jsem DonHmi zvon zvoní G"don-diri-A7don" 
   a A7hvězdy nad mou Emihlavou A7střídají levou a Dpravou. 

2. Zůstávám sám nad sebou v údivu stát, 
   z jakýchže dálek lze mít někoho rád, 
   někdo by plakal, jiný do něma pil, 
   někomu v počítači náhodou zbyl, 
   možná nás dělí jen pár směšných pater 
   a je to něco jako pravidla her, 
   vždyť každá víra staví do prázdna most, 
   a spadlých mostů - těch už bylo dost. 

R: