Poslední kabriolet

1. Polykám Esnasucho a zahřívá mě B7dech, 
   říkám si: Fmi"Tak už toho jednou provždy B7nech," 
   vždyť zase Esnepřijde a budu si B7plést 
   rafičky Fmihodinek a ulice B7měst, 
   nikdy nic Esneřekne a nechce si Fčíst, 
   když poštou Fmiposílám jí za listem Blist, 
   a kdyby viděla, tak bude se Essmát, 
   jak růže Bkradený Fmistrkám za kaB7bát. 

R: Poslední Eskabriolet, CmiohoAshó, jsem já, a B7je mi sto let, 
   jsem křeslo s Estíhou hosta, Cmiod jedné Assčítám do sta,B7 
   poslední EsJuan jsem DonCmi zvon zvoní As"don-diri-B7don" 
   a B7hvězdy nad mou Fmihlavou B7střídají levou a Espravou. 

2. Zůstávám sám nad sebou v údivu stát, 
   z jakýchže dálek lze mít někoho rád, 
   někdo by plakal, jiný do něma pil, 
   někomu v počítači náhodou zbyl, 
   možná nás dělí jen pár směšných pater 
   a je to něco jako pravidla her, 
   vždyť každá víra staví do prázdna most, 
   a spadlých mostů - těch už bylo dost. 

R: