Poslední kabriolet

1. Polykám Enasucho a zahřívá mě H7dech, 
   říkám si: F#mi"Tak už toho jednou provždy H7nech," 
   vždyť zase Enepřijde a budu si H7plést 
   rafičky F#mihodinek a ulice H7měst, 
   nikdy nic Eneřekne a nechce si F#číst, 
   když poštou F#miposílám jí za listem Hlist, 
   a kdyby viděla, tak bude se Esmát, 
   jak růže Hkradený F#mistrkám za kaH7bát. 

R: Poslední Ekabriolet, C#miohoAhó, jsem já, a H7je mi sto let, 
   jsem křeslo s Etíhou hosta, C#miod jedné Asčítám do sta,H7 
   poslední EJuan jsem DonC#mi zvon zvoní A"don-diri-H7don" 
   a H7hvězdy nad mou F#mihlavou H7střídají levou a Epravou. 

2. Zůstávám sám nad sebou v údivu stát, 
   z jakýchže dálek lze mít někoho rád, 
   někdo by plakal, jiný do něma pil, 
   někomu v počítači náhodou zbyl, 
   možná nás dělí jen pár směšných pater 
   a je to něco jako pravidla her, 
   vždyť každá víra staví do prázdna most, 
   a spadlých mostů - těch už bylo dost. 

R: