Poslední kabriolet

1. Polykám Fnasucho a zahřívá mě C7dech, 
   říkám si: Gmi"Tak už toho jednou provždy C7nech," 
   vždyť zase Fnepřijde a budu si C7plést 
   rafičky Gmihodinek a ulice C7měst, 
   nikdy nic Fneřekne a nechce si Gčíst, 
   když poštou Gmiposílám jí za listem Clist, 
   a kdyby viděla, tak bude se Fsmát, 
   jak růže Ckradený Gmistrkám za kaC7bát. 

R: Poslední Fkabriolet, DmiohoBhó, jsem já, a C7je mi sto let, 
   jsem křeslo s Ftíhou hosta, Dmiod jedné Bsčítám do sta,C7 
   poslední FJuan jsem DonDmi zvon zvoní B"don-diri-C7don" 
   a C7hvězdy nad mou Gmihlavou C7střídají levou a Fpravou. 

2. Zůstávám sám nad sebou v údivu stát, 
   z jakýchže dálek lze mít někoho rád, 
   někdo by plakal, jiný do něma pil, 
   někomu v počítači náhodou zbyl, 
   možná nás dělí jen pár směšných pater 
   a je to něco jako pravidla her, 
   vždyť každá víra staví do prázdna most, 
   a spadlých mostů - těch už bylo dost. 

R: