Poslední kabriolet

1. Polykám F#nasucho a zahřívá mě C#7dech, 
   říkám si: Asmi"Tak už toho jednou provždy C#7nech," 
   vždyť zase F#nepřijde a budu si C#7plést 
   rafičky Asmihodinek a ulice C#7měst, 
   nikdy nic F#neřekne a nechce si Asčíst, 
   když poštou Asmiposílám jí za listem C#list, 
   a kdyby viděla, tak bude se F#smát, 
   jak růže C#kradený Asmistrkám za kaC#7bát. 

R: Poslední F#kabriolet, EsmiohoHhó, jsem já, a C#7je mi sto let, 
   jsem křeslo s F#tíhou hosta, Esmiod jedné Hsčítám do sta,C#7 
   poslední F#Juan jsem DonEsmi zvon zvoní H"don-diri-C#7don" 
   a C#7hvězdy nad mou Asmihlavou C#7střídají levou a F#pravou. 

2. Zůstávám sám nad sebou v údivu stát, 
   z jakýchže dálek lze mít někoho rád, 
   někdo by plakal, jiný do něma pil, 
   někomu v počítači náhodou zbyl, 
   možná nás dělí jen pár směšných pater 
   a je to něco jako pravidla her, 
   vždyť každá víra staví do prázdna most, 
   a spadlých mostů - těch už bylo dost. 

R: