Poslední kabriolet

1. Polykám Gnasucho a zahřívá mě D7dech, 
   říkám si: Ami"Tak už toho jednou provždy D7nech," 
   vždyť zase Gnepřijde a budu si D7plést 
   rafičky Amihodinek a ulice D7měst, 
   nikdy nic Gneřekne a nechce si Ačíst, 
   když poštou Amiposílám jí za listem Dlist, 
   a kdyby viděla, tak bude se Gsmát, 
   jak růže Dkradený Amistrkám za kaD7bát. 

R: Poslední Gkabriolet, EmiohoChó, jsem já, a D7je mi sto let, 
   jsem křeslo s Gtíhou hosta, Emiod jedné Csčítám do sta,D7 
   poslední GJuan jsem DonEmi zvon zvoní C"don-diri-D7don" 
   a D7hvězdy nad mou Amihlavou D7střídají levou a Gpravou. 

2. Zůstávám sám nad sebou v údivu stát, 
   z jakýchže dálek lze mít někoho rád, 
   někdo by plakal, jiný do něma pil, 
   někomu v počítači náhodou zbyl, 
   možná nás dělí jen pár směšných pater 
   a je to něco jako pravidla her, 
   vždyť každá víra staví do prázdna most, 
   a spadlých mostů - těch už bylo dost. 

R: