Dlouho nejel žádnej vlak

1. Už dlouho nejel žádnej vlak, 
já ležel v náspu jenom tak 
pod zpola vyvrácenou tabulí,  
tam nápis dávno sloupal čas, 
kde jsem, to věděl jenom ďas, 
a já hladovej cpal se hrstí hořkejch bobulí. 

2. Vtom ňákej hlas a druhej s ním 
byl slyšet divným nádražím, 
já v týle cejtil strach, co do mě vjel, 
dva muži, mladší pozdravil 
a starší žertem:"Copaks' pil 
a proč tu ležíš, zeptat jako bych se tě směl?" 

R: Tak rád já ruku svoji vložil 
do dlaně, co ke mě vztáh', 
čert vem, co dávno už jsem prožil, 
zase stojím pevně na nohách. 

3. Tak jsem jim teda všechno řek', 
jak vydal jsem se hledat flek 
a chtěl se domů vrátit jako král, 
jak na dráze jsem zprvu dřel 
a ztrhanej jel na sever 
a co kdo chtěl, tam na kytaru za pár šupů hrál. 

4. Já rozmejšlel se spoustů dní, 
mám chytit si vlak nákladní, 
anebo pod něj lepší byl by skok, 
vždyť na něm čertví kam bych jel, 
ale pod ním nic nevěděl, 
co bude zejtra, za měsíc a nebo příští rok.
R: