Poslední kabriolet

1. Polykám nasucho a zahřívá mě dech, 
   říkám si: "Tak už toho jednou provždy nech," 
   vždyť zase nepřijde a budu si plést 
   rafičky hodinek a ulice měst, 
   nikdy nic neřekne a nechce si číst, 
   když poštou posílám jí za listem list, 
   a kdyby viděla, tak bude se smát, 
   jak růže kradený strkám za kabát. 

R: Poslední kabriolet, ohohó, jsem já, a je mi sto let, 
   jsem křeslo s tíhou hosta, od jedné sčítám do sta, 
   poslední Juan jsem Don zvon zvoní "don-diri-don" 
   a hvězdy nad mou hlavou střídají levou a pravou. 

2. Zůstávám sám nad sebou v údivu stát, 
   z jakýchže dálek lze mít někoho rád, 
   někdo by plakal, jiný do něma pil, 
   někomu v počítači náhodou zbyl, 
   možná nás dělí jen pár směšných pater 
   a je to něco jako pravidla her, 
   vždyť každá víra staví do prázdna most, 
   a spadlých mostů - těch už bylo dost. 

R: